Václav Havel v pivovaře v pracovním |
Stavme a budujme český a evropský dům.
Óda na radost...
Óda na radost (v němčině Ode an die Freude) je původně báseň napsaná Friedrichem Schillerem v létě 1785 oslavující přátelství mezi lidmi (vznikla jako hold Schillerovu příteli a nakladateli). Její zřejmě známější forma je ale upravená verze, která byla zhudebněna Ludwigem van Beethovenem roku 1824 jako čtvrtá a závěrečná věta jeho Deváté symfonie.
Mnohem méně známé jsou zhudebněné verze Franze Schuberta z roku 1815 nebo Petra Iljiče Čajkovského z roku 1865
O Freunde, nicht diese Töne!
Sondern laßt uns angenehmere anstimmen,
und freudenvollere.
Freude! Freude! Oh friends, not these tones!
Rather, let us raise our voices in more pleasing
And more joyful sounds!
... Joy! Joy!
Radosti, ty jiskro boží,
dcero, již nám ráj dal sám!
Srdce vzňaté žárem touží,
nebeský tvůj krásy chrám.Kouzlo tvé teď opět víže,
co kdy čas tak dělil rád,
zástup lidstva sbratřen blíže
cítí van tvých křídel vát. Komu štěstí v žití přálo,
v příteli svůj štít že máš,
komu vnadnou ženu dalo,
mísit pojď se v jásot náš!